Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Aktuální počasí

Počasí dnes:

20. 7. 2018

oblacnosde

Bude polojasno až oblačno, ojediněle přeháňky. Denní teploty 25 až 29°C, na SV kolem 23°C. Noční teploty 15 až 11°C.

Přehrát/Zastavit Další

Navigace

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Blevické koncerty

Výše uvedné údaje o načí obci je nutné vyzvednout, abychom si o Blevicích utvořili potřebnou představu a pochopili nevšední význam tzv. Blevických koncertů, o nichž tu bude řeč. Tato nevelká, izolovaná obec se totiž od poloviny šedesátých let 19. století stala dějištěm koncertní činnosti, s jakou se v takové podobě u nás nelze jinde setkat.

Přitom bohatý hudební život Blevic nevznikl sám o sobě. Vytryskl z hudební tradice Velvarska, jehož kulturní a společenské poměry zároveň zpětně ovlivnil a dále rozvinul. Blevice nás proto zajímají jako příklad, avšak také jako jeden z vrcholných dokladů uměnímilovnosti a duchovní vyspělosti českého venkova vůbec.

Hudba na Velvarsku

Nelze samozřejmě vyhledávat spojitost hudebních tradic Velvarska s pěveckou školou v Budči. Je ovšem řejmé, že se v ní před více než tisíciletím pěstoval gregoriánský chorál. Zdejší krajina však byla ovlivněna ideou obrozenské, školské Budče, jak ji svými osvětovými snahami formuloval Karel Slavoj Amerling, pohřbený roku 1884 na budečském hřbitově. Vzdělanější lidé z okolí Budče se zřejmě proto cítili víc než kde jinde zavázáni pěstovat a šířit mezi lidem umění a osvětu. Nejintenzivněji se to pak projevilo právě v Blevicích, kde byl Amerling osobně znám.2)

Vlastní kořeny hudební tradice Velvarska však musíme hledat přímo ve Velvarech, neboť v tomto městě ůsobil zejména početný literátský kůr. Členové, jejichž seznamy se zachovaly od roku 1560, byli povinni ejméně půl hodiny před bohoslužbami „písněma českejma Pána Boha pilně chváliti“.3) Největší památkou na rozkvět tohoto bratrstva je rukopisný graduál z poloviny 16 století.4)

Těžiště velvarského hudebního života však leželo na varhanících. Většinou šlo o školní rektory nebo učitele. V klidných dobách si město na svou školu velmi potrpělo, takže např. pražský univerzitní profesor Martin Bacháček, původem z nedalekých Neuměřic, mohl „milým sousedům velvarským“ posílat z Prahy jen nejlepší učitele a žáky.5) O církevních slavnostech bývaly ve Velvarech hrány také vlastní skladby kantorů (např. pro Boží tělo roku 1657 Jan Parvus „jistou muzikální comedii pánům připsal“).6) Varhaníci však organizovali i světskou hudbu. Tak roku 1699 se ve Velvarech konala „obzvláštní muzica“ na počest Adolfa Vratislava hr. ze Šternberka. Hráli při ní velvarští hudebníci spolu se zámec kou kapelou ze Zlonic, takže orchestr měl 25 členů.7)

O vážnosti, jaké se ve Velvarech hudba těšila, svědčí skutečnost, že Florián Mikulovský, který se v 2. polovině 18. století stal z kantora bohatým měšťanem a nejzasloužilejším velvarským primasem, si ještě mnoho let ponechal úřad varhaníka.8) Ostatně pěstování hudby tu vydalo i některé proslulé a podnes nedostatečně doceněné hudebníky. Lze uvést zejména Jana Ev. Antonína Koželuha (1738–1814)9) a Leopolda Ant. Koželuha (1747–1818)10) – skladatele a dirigenty, kteří se ve Velvarech narodili a právě tady získali svou základní hudební průpravu. Také činnost vynikajícího velvarského houslaře Emanuela Adama Homolky z prvé poloviny 19. století dokumentuje význam města pro vývoj české hudby.11) Není proto divu, že se vliv Velvar obrážel příznivě i na venkově. Učitelé v okolních školách bývali zpravidla výtečnými hudebníky. Hrávali v kostelech, ale také po hospodách, při svatbách apod. Spoluhráče si sami vychovávali, skladby upravovali, komponovali a rozepisovali. Jejich činnost působila na obyvatelstvo a stávala se hlavním podnětem pro tvorbu lidových písní. Tak např. původ pijácké písně „”, Velvary“ je doložena už k počátku 17. století.12) Ovšem i mnoho dalších národních písní vzniklo na Velvarsku a udrželo se tu déle, než tomu bylo v jiných oblastech.13)

Z mnoha, dnes většinou zapomenutých kantorských postav, si uveďme alespoň některé. Josef Václav Rozenkranc (1797–1861), učitel v Kmetiněvsi (a později v Hoříně), složil několik nápěvů k písním, které znárodněly.14) Byl typem ušlechtilého obrozenského kantora, jakých vykázalo Velvarsko 19. století celou řadu. Jejich nadšení pro hudbu bylo vyhlášené a jejich kapely prosluly daleko široko. Kupř. v Minicích sídlila „banda“ učitele Antonína Švejcara,15) která blízkostí k Blevicím nejvíc připravila půdu pro tamní koncerty. Ve Vepřku a později ve Veltrusích působila kapela učitele Štěpána Bendy (1817–1903),16) jejíž produkce při lampionových vodních slavnostech v chotkovském zámeckém parku zanechaly nezapomenutelné dojmy zejména v duši malého Antonína Dvořáka. Tyto či další soubory se objevovaly ve smyčcovém, dechovém i smíšeném obsazení. Když roku 1820 navštívil veltruský park císař František I., vítala ho „turecká muzika“, složená z pikol, fléten, klarinetů, fagotů, trubek, lesních rohů a bicích nástrojů, ve které hráli lidoví muzikanti zejména z Veltrus a Vepřku.17)

Činnost vesnických kantorů, kteří byli tvůrci a organizátory hudebního života na někdejším Velvarsku, zanechala další trvalé plody. Představovala živnou půdu, z níž se zrodily přední osobnosti české hudby vůbec. Zjišťujeme, že v Chržíně a později ovšem ve Zlonicích působil kantor Josef Toman (1805–1879), u něhož se muzice vyučil „král českých pěvců“ Josef Lev (1832–1898) ze Sazené. V Zeměchách žil kantor Antonín Doucha (1784–1858), který položil základy k hudební výchově kapelníka a skladatele Karla Šebora (1843–1903). Jeho bratr Václav Doucha (1789–1862) učil v Minicích pozdějšího hudebního spisovatele a pražského koncertního organizátora Josefa Srba-Debrnova (1836–1904). A konečně v těchž Minicích ve svých posledních letech učil Josef Spitz (1807–1866), který předtím jako první začal v Nelahozevsi rozvíjet hudební talent Antonína Dvořáka. Ostatně Dvořák na Velvarsku vyrůstal především mezi lidovými hudebníky. Vždyť jeho otec a strýcové hrávali ve zdejších kapelách, on sám měl své první houslové vystoupení v nehalozeveském kostelíku – a roku 1853 odtud odcházel do Zlonic za kantorem Antonínem Liehmannem (1808–1879),který ho připravil pro hudební dráhu, přičemž sám se kdysi muzice naučil ve Vepřku.18) Genialita Antonína Dvořáka, narozeného 8. září 1841 v Nelahozevsi, byla nejkrásnějším a nejcennějším plodem, který vzešel z lidové hudební tradice Velvarska.19) Jejím nejhodnotnějším projevem v samotné zdejší krajině se však staly právě blevické koncerty.

Vznik koncertů

Už k roku 1654 je v Blevicích vykazován selský rod Brtníků.20) V 18. století začali jeho členové pěstovat hudbu. Zejména Josef Brtník († 1865) se stal na počátku 19. století výtečným violoncellistou. Hrál na Partlově nástroji, který byl v majetku rodiny od roku 1720 – a protože mu na levé ruce chyběl malíček, musel si vytvářet zvláštní prstoklady. Tehdy se muzicírovalo po sousedních farách nebo na zámku v Kolči – ale hlavně doma, kam přicházeli Josefu Brtníkovi a jeho bratrům pomáhat „u pultů“ okolní učitelé.21)

Po celé generace tedy šlo o neveřejné, domácí produkce. Hrávalo se nejenom v zimě, ale občas i na jaře a na podzim. Z otevřených oken statku se po večerech linula hudba a získávala zájem místních posluchačů, kteří se kupili na blevické návsi a vyžadovali přídavky. Tato pozornost, vliv osvětových snah K. S. Amerlinga, obliba minické Švajcarovy kapely (která hrávala v hospodách mezi tanečními čísly i pro poslech) – jakož i akce ve prospěch postavení Národního divadla pak vyvolaly v Blevicích uskutečnění prvního veřejného koncertu. Jeho organizátorem byl Václav Brtník (narozený dne 19. února 1836 v Blevicích), který mezitím převzal rodový statek. Ačkoliv pozdější oslavy 25. a 40. výročí vzniku blevických koncertů se zpětně vztahovaly k roku 1866, konalo se zde první takovéto veřejné vystoupení už v roce 1865, jak to vyplývá z konfrontace dochovaných písemných dokladů se vzpomínkami současníků, provedené začátkem 20. století.22)

Na prvním blevickém koncertě byla uvedena především smyčcová kvarteta J. Haydna, W. A. Mozarta a L. v. Beethovena. Hráli je Václav Brtník, jeho bratr Antonín, učitel F. Šubrt z Otvovic a chalupník F. Kozelka z Minic. Koncert se konal v hostinci „U primasů“, který náležel k brtníkovskému statku a odvozoval svůj název od toho, že v rodě zůstával po celé generace rychtářský úřad. Na prostém pódiu nevelkého sálu, který býval rozšiřován odstraňováním dřevěné zástěny, byly potom pořádány i veškeré další blevické koncerty, s výjimkou masových produkcí pod širým nebem.23)

Navzdory válečným událostem s krátkou epidemií cholery z roku 1866 konalo se hned zpočátku několik koncertů krátce za sebou, takže pověst o nich se rychle rozšířila. Proto když roku 1867 přijel do nedalekých Olovnic k rodičům své ženy slavný houslista Ferdinand Laub, také se na jeden z koncertů vypravil. Komorní hudbou v podání místních hudebníků byl nadšen a ihned si tu před venkovským obecenstvem sám zahrál.24)

Původně byly na blevických koncertech rozdávány psané programy. Nejstarší, který se zachoval, je z 30. srpna 1868. Poté ze dne 12. září 1869 existuje už první tištěný program.25) Ferdinand Laub obec znovu navštívil a koncertoval i se svým zetěm, pianistou a skladatelem Vojtěchem Hřímalým. Začínají se ale objevovat i další hosté – koncertní mistři Josef a Jan Weberové a velvarský pěvecký spolek „Hlahol“ – prvé větší těleso, které v Blevicích účinkovalo.

Weberové spolu s několika dalšími umělci z Prahy, velvarský „Hlahol“, pěvecký sbor „Bivoj“26) z Budyně n. O. a kladenská hornická kapela účinkovali pak v Blevicích ještě na mnoha dalších koncertech během sedmdesátých let. Páteří tehdejších produkcí však byla komorní či salonní muzika v provedení hudebníků z Blevic a okolí, seskupených kolem Václava Brtníka. Nacvičovalo se, hrálo a zpívalo pro vlastní potěchu – a když všechno opravdu klapalo, byl uspořádán veřejný koncert. Počátečních 15 let blevických koncertů můžeme považovat za první stadium jejich vývoje. Vystoupení bylo zřejmě velmi mnoho a účinkovali na nich především dobře sehraní místní hudebníci anebo zpěváci. Přitom pro Václava Brtníka bylo celkem snadné opatřit si úřední povolení a dát vybubnovat a později také cedulemi oznámit pořádání koncertu na vlastním hospodském sále. Hlavně že trval a rostl zájem obecenstva. Přicházela skutečně téměř celá obec – sedláci, chalupníci, havíři, řemeslníci i podruzi.

Ovšem jak se postupem doby na pódiu objevovali náhodní a později zvaní umělci zejména z Prahy, rostla přitažlivost koncertů a zvyšoval se počet posluchačů z okolních obcí. Sál už nestačil zájemce pojmout.27) Abychom plně pochopili význam první vlny blevických koncertů, pokusme se ještě o krátké porovnání s celkovým kulturním životem ostatního Velvarska a mezitím také nově vznikajícího Kralupska. Ukazuje se totiž, že ve Velvarech, tehdejším správním středisku pro východní část slánského hejtmanství, se začal novodobý spolkový (a tím i kulturně-společenský) život rozvíjet teprve krátce předtím. Podnět vyšel ze studentského sdružení, které tam v letech 1861 až 1863 uspořádalo 31 divadelních večerů.28)

Následovalo založení pěveckého spolku „Hlahol“ v roce 1863 a ustavení prvního dobrovolného hasičského sboru v Čechách roku 1864. To ovšem představovalo jenom počátky, za nimiž skutečný rozvoj veřejné spolkové éry následoval až v osmdesátých letech.29) Rovněž z vesnice na průmyslové město teprve rostoucí Kralupy n. Vlt. zůstávaly v době prvních blevických koncertů ještě zcela nevyhraněnou obcí. Rozmach spolkové činnosti tu přinesla také až osmdesátá léta.30) Slavnostní pouť řipského základního kamene pro Národní divadlo v roce 1868 byla ve Veltrusích podnětem k založení divadelního spolku, jehož činnost však nepřekročila nejužší rámec. Na vesnicích, např. v Trněném Újezdě, Kolči, Otvovicích, Zákolanech či Zvoleněvsi se spolkový život objevil teprve v devadesátých letech. Nikde se však nesetkáváme s tak raným a intenzívním hudebním ruchem a s takovým jeho ohlasem v širokých vrstvách obyvatelstva, jako tomu bylo v Blevicích.

Vrcholné období

Rozmach této koncertní činnosti byl zřejmě takový, že na počátku osmdesátých let se vědělo o Blevicích nejenom v dalekém okolí, ale i v Praze. Vystoupení prvních hostujících umělců měla blahodárný vliv na výkony místních hudebníků – a úroveň pořadů tím zřetelně stoupala. Šířila se i pověst o milém blevickém prostředí, o dychtivém a bezprostředním obecenstvu, o podivuhodném a spontánním nadšení obyčejných venkovanů i pro vrcholná díla světového hudebního umění. A tak Václav Brtník už ani nemusel příliš zvát. Ba naopak – četní významní umělci té doby se sami začali ucházet o možnost účinkování na malém blevickém sále. Od počátku osmdesátých let až do skončení koncertů, tedy po dobu více než jednoho čtvrtstoletí, zajížděli pak do Blevic další a další interpreti vpravdě nejzvučnějších jmen. Vystupovali tu vedle místních nadšenců, které však postupně zatlačovali do pozadí. Je to pochopitelné. Vždyť do Blevic přicházeli lidé, kteří byli koncertními mistry, sólisty, dirigenty a profesory hudby v Itálii, Německu, Rusku i Americe. Jejich jména přinášela s sebou atmosféru daleké ciziny, v níž proslavili svou zemi. Přesto však neopomněli během návštěvy své vlasti zavítat do Blevic a zazpívat si tu nebo zahrát, jak se tehdy říkalo, „pro štěstí“. Blevice, vedle rodiště a Prahy, pro ně znamenaly domov – byly o to dražší, že jim zdejší lidé tolik rozuměli a přijímali je s takovou radostí.

 

Pražští hudebníci, kteří neměli do Blevic daleko, se často i vícekrát vraceli. V jejich korespondenci s umělci, usazenými v daleké cizině, se objevovaly zmínky – a o Blevicích se začalo i psát. Pověst malé obce, i když to samozřejmě nelze přehánět, se tak dostávala do světa. V tomto vrcholném období se v Blevicích sólově vystřídalo kolem 150 význačných hudebních osobností.31) V seznamu zpěváků nalézáme např. K. Krössinga, E. Kroupu, J. Veselého, A. Matuškovou, České pěvecké kvarteto, kapelníka Národního divadla J. Vyskočila a další. Na klavíru tu účinkovali skladatel J. Kaán z Albestů, prof. Vilém Kurz, skladatel Karel Pospíšil, mnohokrát Karel Weis a četní jiní. Na housle koncertovali v Blevicích Karel, Emanuel a Stanislav Ondříčkové,32) Josef Šrogl, prof. Štěpán Suchý, koncertní mistři Josef Kratina,33) J. Borecký, L. Viták a dokonce i Jan Kubelík. Karel Kovařovic tu hrál na harfu, V. Kuchyňka na kontrabas – ale i sólové skladby na flétnu, klarinet, hoboj, fagot, lesní roh, trubku, citeru apod. tu byly přes mnohdy poslechovou náročnost velmi časté a vítané. Prohlídka dochovaných programů blevických koncertů poskytuje jedno překvapení za druhým. Ke dni 14. září 1889 v nich např. nalézáme dvě neobvyklá jména – Grassoni a Venturini. I dva členové milánské La Scaly se tedy objevili na malém dřevěném pódiu v Blevicích.

 

Kromě jednotlivců hostovaly v obci i další soubory, zejména pěvecké spolky z okolí, tak jak postupně vznikaly – a několik vojenských kapel za řízení R. Nováčka, K. Komzáka, K. Ondříčka apod. S touto záplavou zvučných jmen a osvědčených těles se samozřejmě snažili udržet krok i místní nadšenci. Vrcholu činnosti se jim podařilo dosáhnout ve dvou operních představeních. Už v srpnu 1884 zde byla dávána „Hubička“ od Bedřicha Smetany, kterou s okolními učiteli a studenty – a za pomoci dvou pražských sólistů, nastudoval dirigent Josef Šrogl.34) Doprovázel ji na klavír. A podobně tu o několik let později provedl při klavíru „Tvrdé palice“ Antonína Dvořáka s místními ochotníky Karel Weis.

 

V tomto vrcholném období bývaly v Blevicích pořádány ročně dva až čtyři koncer ty – zejména o Velikonocích a potom v létě, kdy přicházeli domů či na prázdniny studenti. Pořady byly velmi pestré – od lehčích, lidových skladeb až po opravdové, jak se říkalo „vysoké“ umění. Bylo to ostatně dáno rozmanitostí účinkujících – ale i snahou Václava Brtníka, aby repertoár přitahoval všechny složky publika. Sláva Blevic na počátku osmdesátých let strukturu obecenstva poněkud změnila. V kočárech sem přijížděli hospodáři i ze vzdáleného okolí, měšťané z Velvar či z Kralup nad Vltavou. Aby se proto dostalo místa i lidem z Blevic, bývaly mnohé pořady dávány nejméně dvakrát, v sobotu a v neděli, anebo odpoledne a večer. Přitom nejvíce byli v Blevicích uváděni čeští skladatelé, dokonce i méně známí, např. V. J. Veit. Hodně však byli hráni J. Haydn, W. A. Mozart, L. v. Beethoven, K. M. Weber, G. Rossini, G. Verdi, P. I. Čajkovskij a další. Prvenství mezi všemi komponisty bezpečně zaujal Antonín Dvořák.35) Všeobecně převažovaly sólové skladby, následovala komorní hudba, ale vyskytovalo se i mnoho orchestrálních a sborových čísel či pořadů. Je zajímavé, jak často se některé skladby v různém podání nebo úpravách opakovaly (např. Rossiniho obtížná předehra k opeře „Vilém Tell“). Vyskytovaly se i z dnešního hlediska kuriózní skladby – třeba Ziehrerův dechový „Sen rakouského záložáka“. Avšak celkově měly pořady vysokou úroveň jak ve výběru skladeb, tak zřejmě i v jejich provedení. Vůbec nejvíc je charakterizovaly lidové či umělé písně. Snad proto, že se tady, na opravdovém českém venkově, umělcům nejlépe zpívaly a že je zdejší publikum přece jenom nejvíc chápalo a milovalo.36)

 

Ačkoliv přímí pamětníci blevických koncertů už dávno vymřeli, zřetelné povědomí této obdivuhodné místní historie se v obci stále udržuje. Z vyprávění rodičů i prarodičů znají blevičtí občané podnes věci, které nelze vyčíst v písemných či tištěných materiálech. Ústní podání a dokumenty se tím navzájem doplňují – a samozřejmě převažují nejvýraznější události. A tak nejvíc je tu připomínáno první veřejné vystoupení Jana Kubelíka, kterého sem ještě jako chlapce roku 1891 přivezl Karel Ondříček, aby doplnil program oslavy 25. výročí koncertů, když pozvané vojenské kapely odmítly při takovéto „vlastenecké“ příležitosti účinkovat. Jedenáctiletý virtuoz zdejší obecenstvo doslo va ohromil. Zpráva o tom se následujícího dne bleskurychle rozletěla po okolí – a jakýsi nevěřící sedlák z Makotřas si honem pospíšil do Blevic, aby se sám přesvědčil. Když prý chlapce spatřil a projevil nedůvěru, zahrál mu malý Jeník část Bériotova koncertu, až se pantatínek rozplakal. A dal prý Kubelíkovi zlatku, údajně jeho první honorář.37)

 

Zachovala se i spousta jiných historek. O tom, jak na Karla Weise nalíčili myslivci při blevickém honu předtím už zastřeleného zajíce. Jak na koncertě jedné dechovky provázelo údery do bubnu i shodné blikání světla apod.38) Tradice koncertů, jejichž vrcholné období náleželo konci 19. století, je ve vzpomínkách a hrdosti blevického občanstva živá podnes – a to zejména v některých dojemných či humorných epizodách.

 

Nejen muzika

Z dosavadního textu by mohl vzniknout dojem, že Blevice jsou líčeny až příliš ideálně. Nezdá se uvěřitelným, že na malé, zapadlé vesnici by se mohla tak dlouho pěstovat jenom samá „opravdová“ muzika. Samozřejmě že tomu tak nebylo. Při bohatém uměleckém životě měly Blevice velký smysl pro dobrou zábavu. Vždyť po koncertech téměř vždycky následo valo tancování – a hudební večery se mimoto střídaly s nejrozmanitějšími slavnostmi, veselými večírky, plesy a divadlem.

 

V knize blevických programů jsou nalepeny např. i rozličné silvestrovské „zpěvohry čili operace“, v nichž „Don Špenát miluje purkfrajlata a princezna Cimfrlína kdekterého panoše…“. Plakát z 2. dubna 1877 hlásá představení o „Králi Vondráčkovi sedmadvacátém, potomku a nástupci slavného druhdy krále Vondry XXVI.“ Jinde objevujeme plakát „Morduňku při měsíci“ anebo „Všeuměla aneb bubeníka v tisíci nesnázích“, což jsou hry, ve kterých si brousili vtip místní studenti. Humor takovýchto večerů byl zřejmě doopravdy řízný, promísený narážkami či skutečnou satirou na poměry v tehdejší habsburské monarchii i přímo v Blevicích. Z programů, novinových článků, tištěných vzpomínek účastníků atd. vyčteme, že blevický společenský a kulturní život měl daleko k plačtivým „rádobyvlasteneckým“ deklamovánkám, jimiž byl ve druhé polovině 19. století český venkov tak hojně zaplavován. Svědčí o tom i několikerá účast předních divadelních umělců, zejména Jindřicha Mošny, Eduarda Vojana a baletního mistra Augustina Bergera, kteří si blevické prostředí vždycky pochvalovali.

 

Z divadelních her se na blevickém jevišti vyskytovaly výlučně veselohry (např. od F. F. Šamberka). Nenalézáme žádnou tragédii ani vážnější hru. Zde by ostatně bylo na místě uvést, do jaké míry mohl Václav Brtník jakožto ústřední postava tehdejších kulturních Blevic všechny tyto pořady regulovat. Zjistíme totiž, že koncerty organizoval před úřady většinou z titulu své hostinské koncese, takže nenesly hlavičku žádné další instituce. Naproti tomu divadla, zábavy, večírky a plesy bývaly pořádány také místními nebo okolními spolky a sál „U primasů“ se stával pouze jejich dějištěm. Že jich bylo hodně, to způsobila všeobecná, hudbou vytvořená přitažlivost této dříve zapadlé obce – a iniciativa ochotníků všeho druhu a ze všech vrstev obyvatelstva v Blevicích a okolí.

 

Na blevických koncertech se vybíralo původně dobrovolné a později pevné vstupné (např. 2 zl. za rodinu, nebo páni 1 zl. a dámy 50 kr.). Méně majetní lidé chodili zdarma. Celý příjem však Václav Brtník zásadně odevzdával na veřejné účely: na stavbu Národního divadla, ve prospěch Ústřední matice školské, do obecní knihovny, na chudé apod. Jeho statek byl proto brzy a nadlouho silně zadlužen, „houpal se“ – jak prý sám se smíchem říkával. Ale radost, kterou mohl mít Václav Brtník například z obrovského úspěchu „Knihy programů blevických koncertů“, vystavené na pražské Národopisné výstavě roku 1895, mu zřejmě tyto životní strasti značně vynahrazovala.39)

 

Konec koncertů

Na sklonku století pomáhal už zakladateli koncertů v hospodářství i v muzice zejména jeho nejstarší syn Václav Brtník (nar. 1869), rovněž výborný hudebník. Starostí s koncerty nebylo málo. Statek byl proslulý pohostinností, vždyť pražští hosté si tu měli i v postě připadat jako o posvícení. Také se stávalo, že host musel na poslední chvíli odříci nebo odložit zájezd – a pak bylo zapotřebí rychle zorganizovat náhradní vystoupení místních hudebníků. Postupem doby to ovšem bylo stále snazší, protože intenzívní hudební život Blevic přivodil např. založení několika pěveckých sborů v blízkém okolí (Otvovice, Dřetovice, Koleč) a orchestru i sboru v Zákolanech.40)

 

Nejpověstnějším blevickým koncertem se stalo druhé vystoupení Jana Kubelíka dne 3. dubna 1899. Mladý houslista přijel po svém závratném úspěchu ve Vídni a Budapešti do míst, kde před osmi lety debutoval. Obecenstvo zavalilo Blevice ze všech stran. Na návsi prý stálo přes 40 kočárů – a o úspěchu Ševčíkovy „Fantazie na české národní písně“, kterou Kubelík přednesl na závěr, se v Blevicích vypravuje ještě podnes.41)

 

Zakladateli koncertů Václavu Brtníkovi st. se dostalo uznání a holdu z širokého i dalekého okolí v roce 1906. Tehdy se dne 16. září konala oslava čtyřicetiletého trvání koncertů – s pozdravnými adresami a dary od četných spolků. Večer se však stal předposledním zdejším pořadem, neboť ještě 1. dubna 1907 tu sice zazněl v podání Jana Rezka houslový koncert fis-moll Josefa Slavíka a několik populárních skladeb zahrál kladenský salonní orchestr, ale nakonec kvarteto lesních rohů, jak potom lidé v Blevicích říkávali, odtroubilo koncertům „pohřeb ní píseň“. Jejich zakladatel a pořadatel, skromný, družný, vzdělaný a hudbě oddaný Václav Brtník zemřel následujícího roku, dne 27. února 1908, ve věku sedmdesáti dvou let.42) Koncerty tudíž trvaly až do poslední chvíle v celé své slávě – avšak potom naráz ustaly. Nikomu z Brtníkovy rodiny, lidem z obce anebo z okolí, se už nikdy nepodařilo jejich tradici obnovit.

 

Samozřejmě – občas tu došlo i v pozdějších dobách k uspořádání ojedinělého divadelního představení. Jednou za rok se uspořádala taneční zábava nebo ples, občas dožínky – tak vypadal kulturní a společenský život Blevic po většinu 20. století, od skončení slavné koncertní éry až podnes. Za první republiky se pokoušel alespoň o jakousi reminiscenci skladatel Karel Weis – přijel ještě v roce 1937 do obce, kterou kdysi trvale navštěvoval po dobu dvaceti pěti let, kam jezdíval i na prázdniny a kde ho lidé ještě po třech desetiletích vítali jako starého známého. Vzpomínek prý bylo tehdy plno, hrdosti na někdejší slávu rovněž – ale mezitím se už život Blevic změnil. Pouhou hudbou nebylo možné udržet zdejší lidi pohromadě. Problémy, myšlení a snahy obyvatelstva tu byly už dávno jiné, naléhavější a rozporuplnější.43)

 

Význam blevické tradice

Blevické koncerty, pořádané v letech 1865 až 1907, se nám při stále rostoucím odstupu jeví jako výjimečně krásný a vzácný doklad uměnímilovnosti českého venkova. Vyrostly z dlouhé a významné hudební tradice Velvarska, kterou dovršily ve značně ojedinělém a mimořádně bohatém rozsahu. Podílely se přitom na nich nejširší lidové vrstvy – a to aktivně jako účinkující interpreti, ale i jako nadšení diváci a posluchači.

 

Dokonalost a četnost, ke které koncerty jejich pořadatel Václav Brtník se svými nejbližšími spolupracovníky přivedl, učinila z nepatrných Blevic na několik desítek let místo, které s neobvyklým zájmem vyhledávali nejlepší čeští umělci. Výsledky tohoto kontaktu byly pro venkovské obecenstvo zcela ojedinělé, avšak zůstávaly přece jenom omezeny na Blevice a zdejší okolí. Naproti tomu zpěváci a hudebníci, namnoze nejpřednější představitelé českého uměleckého života, si z Blevic odnášeli nesčetné a silné dojmy, které se jim potom stávaly posilou a inspirací pro další dalekosáhlou tvorbu, šířily se – a nabývaly zásadního významu.

 

Koncerty vedly také k rozvoji veškerého dalšího kulturního a společenského života na Velvarsku i v nově rostoucím Kralupsku. Byly tu zakládány nové spolky a instituce. Úroveň pěveckých, hudebních a divadelních produkcí, porovnávaných s prvořadými uměleckými výkony, viditelně rostla.

 

Tříbil se vkus obecenstva i účinkujících. A tak blevické koncerty, třebaže po značně dlouhé době své slávy doslova naráz a už téměř před sto lety zanikly, zanechaly v kulturním vývoji Velvarska i dnešního Kralupska svou nesmazatelnou stopu. Nebudou proto nikdy zapomenuty!44)

Zdroj: www.blevice.eu

Prameny a poznámky:

1) A. Robek, Cesty Václava Krolmuse naším krajem, Kralupské vlastivědné sešity, 4, 1957, s. 56–57.

 

2) F. Schuster, Čtyři neznámé dopisy Karla Slavoje Amerlinga, Podřipský kraj, III., 1936, s. 24–28, E. Hoffmannová, Karel Slavoj Amerling, Praha, 1982. 

 

3) B. Gollová, Velvarští kantoři – hudebníci a hudba chrámová, Podřipský kraj, VI., 1941, s. 6–16.

 

4) Součást fondů SOkA Kladno.

 

5) F. Schuster, Z pedagogické minulosti okresu kralupského a velvarského, IX. výroční zpráva stát. čsl. reál. gymnázia dr. Ant. Dvořáka v Kralupech nad Vltavou, 1932, s. 7–11.

 

6) Viz pozn. č. 3. 

 

7) Tamtéž.

 

8) Tamtéž.

 

9) R. Fikerle, Jan Ev. Ant. Koželuh, Praha, 1946. 

 

10) M. Poštolka, Leopold Koželuh, Praha, 1964. 

 

11) F. Skokan, Svět houslí, Praha, 1965. 

 

12) J. Čermák, Panská hospoda ve Velvarech a národní píseň „”, Velvary“, 43. výroční zpráva Městské spořitelny ve Velvarech, 1933, s. 9–50.

 

13) Lidové písně na Velvarsku sbíral zejména František Homolka (1885–1933), učitel a spisovatel dětských knih. Jsou uloženy v Ústavu pro etnografii a folkloristiku AV v Praze.

 

14) B. Václavek a R. Smetana, Český národní zpěvník, Praha, 1940. Zde zejména písně: Vystavím si pěknou chaloupku, Kde můj je kraj, V Čechách tam já jsem zrozena – i další.

 

15) J. Čeleda, Smetanův druh sděluje, Praha, 1945. 

 

16) J. M. Květ, Školy a učitelé – hudebníci v kraji Antonína Dvořáka, Zlonice, 1954. 

 

17) Verzeichnis der türkischen Muzik, welche bei 2 Proben und einer Produktion am 6. Juni 1820 gegenwärtig war. SObA Benešov, fond Rodinný archiv hrabat Chotků, neočíslováno.

 

18) O. Špecinger, Hudební tradice Dvořákova rodného kraje, Opus musicum, 6, 1990, s. 186–196.

 

19) O. Špecinger, A. Dvořák a Nelahozeves, Opus musicum, 8, 1991, s. 262–268.

 

20) Dokumenty uchovány v rodovém archivu Brtníků v Blevicích dodnes.

 

21) V. Brtník, Blevické koncerty, Podřipský kraj, V., 1938, s. 21–26.

 

22) V. Tauc, Pěstování zpěvu a hudby v krajině budečské, Budeč a okolí, Zákolany, 1905, s. 146–150.

 

23) Hostinec zachován v původní podobě v podstatě dodnes.

 

24) A. Kalvoda, O českém houslistovi Ferdinandu Laubovi dokumenty, Křivoklát, 1912, B. Šich, Ferdinand Laub, Praha, 1951. 

 

25) Vázaná kniha programů blevických koncertů – v rodovém archivu Brtníků v Blevicích dodnes uchována. K ní se vážou četné novinové výstřižky, rodinná kronika Antonína Brtníka s podpisy umělců, obsáhlá korespondence a další památky či dokumenty.

 

26) O. Špecinger, První dívčí kapela, Opus musicum, 10, 1990, s. 315–318.

 

27) Růst zájmu posluchačů jakož i další charakteristické rysy koncertů bylo možno vyvodit jak z materiálů pozn. č. 25, tak zejména z rozhovorů autora této studie s Václavem Brtníkem (1897–1982), vnukem zakladatele koncertů, který tyto údaje převzal od svých rodičů. – Viz též Dalibor, č. 29, roč. 1886. 

 

28) J. Čermák, Studentské ochotnické divadlo ve Velvarech v létech 1861–1863, Ročenka Městské spořitelny ve Velvarech, 1933, s. 8–13.

 

29) O. Špecinger, Stručné dějiny královského města Velvar, Kralupské vlastivědné sešity, 10, 1957. 

 

30) O. Špecinger, Kralupy nad Vltavou – monografie města a okolí, Praha, 1966. 

 

31) Koncerty blevické (statistický výkaz účinkujících), Budeč a okolí, Zákolany, 1905, s. 150–153. V seznamu nejsou jména účinkujících z posledních tří let existence koncertů.

 

32) Je třeba uvést, že v Blevicích nikdy nekoncertoval nejproslulejší ze čtyř sourozenců František Ondříček. Ten se pouze někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vypravil do Blevic jako mladý divák, aby viděl a slyšel hrát svůj houslový vzor – Ferdinanda Lauba. Naopak nejvíc z bratrů Ondříčkových zajížděl do Blevic Karel, který tu i slavil svou svatbu s houslistkou Kunzlovou.

 

33) Josef Kratina (1868–1942) se narodil v Olovnici a první hudební základy získal v Zeměchách. Byl proslulým koncertním mistrem v Drážďanech.

 

34) Josef Šrogl (1861–1924), houslový virtuoz a dirigent, který prošel téměř celým světem a skonal na Jávě, prožil své mládí rovněž v Olovnici a před pražskou konzervatoří také navštěvoval školu v Zeměchách.

 

35) L. Špádová, Hudební život v budečském kraji na přelomu 19. a 20. století, Absolventská práce státní konzervatoře v Praze, 1990. – Autorka zde napočetla při zkoumání dochovaných (tedy nikoliv veškerých) programů blevických koncertů 347 skladeb od 173 autorů, přičemž nejvíc byl 23 skladbami zastoupen právě Ant. Dvořák. Za jednu skladbu však počítala např. uvedení celých Moravských dvojzpěvů či Cikánských písní – a takto postupovala rovněž u ostatních autorů a skladeb.

 

36) Viz pozn. č. 27. 

 

37) Viz pozn. č. 21. 

 

38) Viz pozn. č. 27. 

 

39) Viz pozn. č. 25 a 27 pro celou předchozí kapitolu.

 

40) Viz pozn. č. 22. 

 

41) Tamtéž.

 

42) Viz pozn. č. 25 a 27. 

 

43) Viz pozn. č. 27. 

 

44) V historii blevických koncertů se potkáváme s několika shodnými jmény. Pro přehled proto uveďme, že zakladatel koncertů Václav Brtník žil v letech 1836 až 1908. Později mu pomáhal i jeho syn Václav Brtník (1869–1940), s jehož synem, zakladatelovým vnukem Václavem Brtníkem (1897–1982) vícekrát hovořil autor této studie. Potomci těchto Brtníků žijí v Blevicích podnes. Poslední skutečnou pamětnicí blevických koncertů byla matka naposledy uvedeného třetího V. B., která zemřela roku 1963 ve stáří 89 let. Spisovatel Václav Brtník (viz pozn. č. 21 a další) byl bratrancem posledně jmenovaného třetího blevického V. B. – a žil trvale v Praze. Pro úplnost ještě uveďme Antonína Brtníka (1834–1894), který zpočátku pomáhal při blevických koncertech jejich zakladateli, avšak později žil na různých místech a nakonec v Uhách jako nájemce dvora. Byl autorem asi 150 namnoze kuriózních skladeb – např. Romance čili rozjímání o té naší řípě…